Argumenty  |   Otázky  |   Komentáře  |   Odkazy  |   E-mail


Komentáře
Komentář a zamyšlení nad diskuzí s názvem “Má být americká základna v Česku?”
uveřejněnou týdeníkem Respekt č. 28 z pondělí 10. 7. 2006.

Pan Klvaňa je, zdá se, velmi dobrý demagog. Nad jeho výrokem, že USA zajišťují naši bezpečnost zůstává rozum stát. Země, která rozpoutala v Iráku konflikt, který si vyžádal mnoho obětí na životech, zdraví a důstojnosti lidí, která hrubě nerespektuje ustanovení mezinárodního práva ani autoritu mezinárodních organizací, zajišťuje naši bezpečnost? Neohrožuje nás spíš právě spojenectví s ní?

Napadá mě, zda bychom se spíše neměli poučit z dějin, kdy nás v klíčových momentech naši mocní spojenci předložili nepříteli jako předkrm. Proč se nepostaráme o vlastní bezpečnost tím, že nebudeme zbrojit, ale naopak se vymezíme jako mírová země, která může nejvíce pomoci při mírových vyjednáváních, právě proto že bude zemí důvěryhodnou? Přispěly bychom tím k bezpečnosti své, celé Evropy a světového společenství, USA nevyjímaje, pravděpodobně nejvíc. A jak by nás pak mohl někdo obvinit, že se v systému obrany jen vezeme? Snad USA? Vždyť právě jim by mělo jít o mírová jednání a bezpečnost především, když se tolik zaštiťují demokracií a lidskými právy. Proč by nám měly pak takový postoj vyčítat?

Dále bych se ráda vyjádřila k té podpoře Izraele, kterou pan Klvaňa zmiňuje jako důvod, proč bychom se měly cítit ohroženi a vítat vybudování americké protiraketové základny. Je patrně pravdou, že nás může podpora Izraele potenciálně ohrozit, ale nebylo by pak spíše logické podrobit otázkám a analýze tuto podporu, když hovoříme o státní bezpečnosti? Existuje totiž celá řada analýz, jimž není popřáno sluchu a které poukazují na značnou politickou a mediální manipulaci pokud se týče okolností ale i samotného průběhu izraelsko-palestinského konfliktu.

Jsem ráda, že Jan Eichler, autor polemizujícího příspěvku do diskuze, zmiňuje fakt, že nepřátelé se v čase mohou měnit na spojence nebo na korektní partnery. A já znovu položím otázku: Nebylo by lepší soustředit síly na mírová jednání, na to, aby se právě z nepřátel stávali korektní partneři, než investovat miliardy do dalšího a dalšího zbrojení?

Jeho argument obranného zbrojení Íránu také stojí přinejmenším za povšimnutí. Írán zbrojí na obranu, USA zbrojí na obranu, Rusko zbrojí na obranu a mohla bych takto pokračovat do nekonečna. Kdo se má vyznat v tom, kdo je skutečně tím obávaným agresorem a kdo se jen brání? Kde bereme tu jistotu, že na to známe tu správnou odpověď? Navíc tato situace tady už přece jednou byla – Studená válka. A já měla za to, že se již ukázalo, že jediným možným řešením takových situací, jsou mírová jednání a odzbrojování.

K odpovědi pana Klvani bych ráda podotkla, že velmi rychle obrátil od zmiňované bezpečnosti k loajalitě. Anebo tou bezpečností myslel, že nám případné odmítnutí může přinést ohrožení ze strany našich spojenců?

Nakonec už jen jednu poznámku, vyzní-li ironicky, pak se omlouvám. Zdokonalme a rozmístěme protiraketové systémy co nejrychleji, navyšujeme rozpočty zbrojařských společností, vždyť když válka nakonec nebude, prodají se zbraně na východ, rozšiřujme strach a úzkost. Studená válka II je na spadnutí, aby ovšem tentokrát nebyla spíš pěkně horká.

Adriana Rambousková 11.7.2006